Na akcích, kde se setkávají vedoucí jídelen, se hodně diskutuje o vztahu rodičů a učitelů ke školnímu stravování. Rodiče i učitelé jsou navzdory celkovému uvolnění morálky i vztahů mezi lidmi pro děti stále autoritou a jejich názor nebo příklad (pozitivní i negativní) má pro děti velký význam. Jestliže někdo z těchto dospělých lidí řekne „ten oběd bude dobrý, těším se na něho,“ nebo „to bude dnes zase hnus“, dokáže děti velmi ovlivnit. A právě takové situace usnadňují nebo ztěžují jídelnám jejich úsilí, aby se dítě nejen najedlo, ale aby také dostalo kvalitní, zdravou a nutričně vyváženou stravu.
Seznamme se s některými z těchto příběhů, často nepříjemnými, a ukažme si, jakou roli v nich vedoucí jídelen mohou hrát.
Ve školních jídelnách se někdy hovoří o učitelích všeobecně jako o přezíravých lidech, kteří si neváží práce provozních pracovníků, kteří vystupují nadřazeně apod. I v diskusi portálu Jídelny.cz takové názory najdeme. Učitelé však jsou lidé jako všichni ostatní. Je pravda, že se někdy vyjadřují nevhodně, ale zkušenosti ukazují, že často tak činí z nevědomosti. Nevědí, jaká pravidla platí pro školní stravování, a to je pro mnoho vedoucích výzvou, aby se je pokusily více informovat.
V jedné škole si učitelé například mysleli, že spotřební koš se počítá z toho, co vedoucí napíše do jídelníčku, a ne z toho, co si strávníci objednají. To je velký rozdíl. Teprve po vysvětlení vedoucí jídelny své názory a postoje korigovali.
V jiné škole vedoucí jídelny ve školním rozhlasu všechny informovala, podle jakých zásad se vaří školní obědy, a skupina mladých učitelek pak práci kuchařek ocenila slovy: „Mají to opravdu těžké, nevěděly jsme, kolika různými předpisy se kuchařky musí řídit.“
Jsou i další možnosti, jak informovat učitele i rodiče. Vedoucí jídelny se například zúčastní porady pedagogů, nebo napíše článek do školního časopisu či do obecních či městských novin, kde si ho přečte i širší veřejnost. Je ovšem důležité, aby nepřipravila jen přehled cen obědů a zásady pro jejich přihlašování. Měla by uvést konkrétní informace o tom, jaké právní předpisy pro jídelny platí a co z nich prakticky vyplývá…
Pokuste se například učitele více informovat o tom, jaké hlavní povinnosti vám ukládá vyhláška o školním stravování. Pro rodiče třeba může být zajímavé vědět, že z důvodu toho a toho vám například v jídelníčku už nezbývá místo na některé pokrmy, nebo že z důvodu určitého vybavení kuchyně nemůžete připravit určité pokrmy, aniž byste porušili hygienické předpisy.
Představte jim hlavní zásady pro tvorbu jídelních lístků, aby všichni věděli, že zelenina, ryby, luštěniny v obědu nejsou vaším výmyslem, ale že je to požadavek obsažený v právním předpisu.
I přesto pak může někdo z pedagogů jídlo u okénka komentovat takto: „No, to je zas oběd, kdo to má jíst?“ Jenže takoví jsou i mezi personálem jídelen. Když sama kuchařka podobně komentuje pokrmy před dětmi, co na to říci? Některé vedoucí jídelen za takovým učitelem zajdou a záležitost s ním proberou osobně. Snaží se pochopit, co ho k takovému vyjadřování vede. Učitelé mají své předpisy a vedoucí jídelen se k nim obvykle nevyjadřují (i když by často mohly). Požádají tedy učitele, aby nehodnotil předpisy pro školní stravování a zejména ne před žáky. Poprosí ho, aby v případě nespokojenosti přišel za nimi osobně do kanceláře, a tam s ním stížnost proberou.
V jisté škole se takový případ opakoval častěji a dotyčný učitel při tom byl dokonce vulgární. Vedoucí jídelny pak musela požádat o zásah samotného ředitele.
Jedna učitelka ve škole si stěžovala neustále. Vedoucí školní jídelny se s ní domluvila, že bude mluvčím pedagogického sboru a že v případě jeho většinové nespokojenosti s obědy bude učitelka tlumočit jeho názor. Paní vedoucí její připomínky vyslechla, byla si jista, že nejsou oprávněné, seznámila s tím učitelku a požádala ji, aby sama navrhla, jak vařit jinak, ale v souladu s platnými pravidly.
U opakovaně stěžujících si učitelů používají některé vedoucí jídelny zajímavou techniku. Snaží se takového člověka předem informovat, že budou vařit to a to jídlo, seznámí ho s tím, jak bude vypadat, s technologickým postupem, upozorní ho, že to není jídlo, které by mu zrovna chutnalo. Učitel jde na oběd již připravený a jídlo, které mu nevyhovuje, pro něho nepředstavuje takový náraz. Vaří-li se na výběr, vedoucí mu doporučí, ať si objedná druhé jídlo, a připomenou mu jeho slib, že se před žáky nebude k jídlům vyjadřovat.
Podobně jako učitelé se ale někdy chovají i rodiče. Asi každá vedoucí stravování v mateřské škole zažila situaci, kdy si maminka přečte jídelníček a k dítěti řekne: „To se dnes zase nenajíš.“ Řekne to navíc tónem, který naznačuje, že za to mohou kuchařky, přitom však je to zaviněno rodinou, která dítě nenaučila, že se jí nejen uzeniny a hranolky, ale také zelenina a luštěniny, že se pije nejen cola, ale také neslazené nápoje nebo mléko.
Někteří rodiče jsou přístupni krátkému upozornění, lze použít i vtip, kterým vedoucí jejich nevhodné vyjádření bagatelizuje a odvede pozornost dítěte jinam. Někdy se podobným situacím dá předejít informováním rodičů o zásadách školního stravování podobně jako v případě učitelů. Vyplatí se také za takovým rodičem zajít a zeptat se ho, proč to říká. Vysvětlit mu, že jistě má zájem na zdravém vývinu dítěte, že k tomu patří pestrá strava, a poprosit ho, aby se před dítětem takto nevyjadřoval. Nabídka, že může přijít ochutnat, by vzápětí mohla následovat.
Stěžují si však i rodiče v základní škole, často ale jen na základě názoru dětí. Jedna vedoucí pozvala takovou maminku na ochutnávku oběda. Maminka jídlo snědla a vedoucí ji řekla: „Teď mi konkrétně řekněte, co vám nechutnalo.“ Po obědě, který není vysloveně špatně připravený, se ale kritizuje těžko... Jiná maminka po ochutnání uznala: „Vždyť je to dobré, nevím, co mu na to nechutná.“
V mnoha jídelnách se pořádají pro rodiče ochutnávky, buď jako jednorázové cílené akce, nebo je připravují jako součást rodičovských schůzek. Vedoucí věří, že pokud rodiče jídlo ochutnají a bude dobré, že se budou méně řídit hodnocením svých dětí a že budou více věřit jídelně. Součástí podobných akcí nemusí být jen ochutnávka, a opět i konkrétní informace, jaké předpisy a pokyny platí pro sestavování jídelníčků ve školní jídelně. To vše u rodičů zvyšuje renomé jídelen a představuje je jako pracoviště vyžadující vysokou odbornost pracovníků.
Někde si všimli i toho, že mnozí rodiče by rádi ten a ten pokrm zkusili, jen nemají recept. A tak recepty namnoží a při setkáních s rodiči je rozdávají. Těší se, že rodina jídlo doma zkusí, a protože bude dobré, bude ho připravovat opakovaně. Dítě si na něho zvykne a zase pár kritiků školních obědů ubude.
Tolik zkušenosti z jídelen. Zažili jste i vy podobné příběhy? Napište nám, jak jste je řešili a jaký měly konec.
Ing. Pavel Ludvík – vedoucí redakce portálu Jídelny.cz
