Už je to více než rok, kdy se k nám do jídelny začaly přihlašovat první děti z Ukrajiny, které vyhnala z jejich domovů ruská válečná agrese. Přicházely k nám vyjukané ženy s vyjukanými dětmi, o nichž jsme nevěděli, co zažily, co viděly, co za mají za sebou. A ony zřejmě ani netušily, co mají před sebou, co je čeká...
Zpočátku jsme na takovou situaci vůbec nebyli připravení. A přitom, když si na to vzpomenu, bylo to hektické období. Přijímali jsme několik nových strávníků týdně. Domlouvali jsme se rukama a z nejspodnějších vrstev paměti jsme vytahovali slovíčka školní ruštiny. Občas jim dělal doprovod koordinátor, který hovořil česky, nebo někdo, u koho našli přechodný domov. Snažili jsme se rychle pomoci a děti tak mohly začít obědvat hned následující den po přihlášení.
Přihlášku a další tiskopisy jsme měli k dispozici samozřejmě jen v češtině. Postupně jsme pomocí internetového překladače přeložili potřebné tiskopisy z češtiny do ukrajinštiny, aby jim noví strávníci porozuměli. Zároveň jsme vnímali, že musí být pro ukrajinské děti těžké přicházet na oběd a mnohdy ani netušit, co jsme ten den uvařili. Domluvila jsem se tedy se svojí sousedkou – Ukrajinkou, která u nás žije už 30 let, a ta ochotně několik týdnů překládala naše jídelní lístky.
Často k nim dopisovala vysvětlivky, aby strávníkům co nejvíc přiblížila jednotlivá jídla.
Typicky český a ukrajinský jídelníček je velmi rozdílný. Ukrajinci třeba vůbec neznají polévku jako první chod před hlavním jídlem, neznají kynuté knedlíky (ani houskové, ani sladké) a často při jídle nepoužívají nůž. Jsou zvyklí ke každému jídlu podávat chleba. Na tyto i další rozdíly mě sousedka také upozornila. Proto jsme byli k ukrajinským dětem tolerantní a s pochopením jsme sledovali často překvapené i pobavené výrazy na jejich tvářích, když jsme jim podávali talíř s jídlem.
Samozřejmě, že mezi ukrajinskými strávníky (tak jako mezi českými) se najdou takoví, kteří rádi a hodně jedí, a po obědě odevzdávali prázdné talíře, ale i takoví, kteří sotva ochutnají a většinu jídla odnesou do zbytků. S takovými dětmi i jejich rodiči jsme se snažili mluvit, bylo nám líto, aby děti chodily z oběda hladové a bylo pro nás potěšením, když některé děti začaly postupně jíst lépe a dokonce si chodily přidávat. Dařilo se nám to více u menších dětí, které potřebovaly čas, aby si na změny ve svém životě i jídelníčku zvykly. Starším dětem jsme opakovaně vysvětlovali systém, ve kterém si u nás mohou vybírat ze svou hlavních jídel tak, aby si objednaly, co jim bude více chutnat.
Otázkou, kterou bylo nutné hned na začátku bez odkládání vyřešit, bylo financování obědů. Díky rychlému jednání zastupitelstva našeho města, jeho vstřícnosti a štědrosti byly od počátku obědy pro ukrajinské děti hrazeny z rozpočtu města. Zároveň jsme hned, jak to bylo možné, požádali o příspěvky z projektu Obědy pro děti nadace Women for women, se kterou máme výborné dlouholeté zkušenosti. I z jejich strany probíhalo jednání velice rychle a vstřícně. Maminkám i starším dětem jsme pokaždé zdůrazňovali, aby vždy odhlásily oběd, když dítě onemocní nebo na oběd i z jiných důvodů nepřijde.
Postupem času, tak jak se ukrajinským matkám dařilo nacházet zaměstnání, začala řada z nich sama hradit poplatky za obědy svých dětí.
Od začátku války na Ukrajině se k nám postupně přihlásilo téměř 40 dětí. Některé z nich se později vrátily zpátky na Ukrajinu, další odcestovaly jinam, jiné přestaly na obědy trvale docházet. V současné době evidujeme 20 ukrajinských strávníků, kterým jsou obědy hrazeny prostřednictvím projektu Obědy pro děti. Žádné jiné úlevy nebo výhody u nás nemají. Pomáháme jim začlenit se do běžného každodenního života u nás. Přitom my a většinou ani oni nevědí, na jak dlouho.
Zdenka Macháčková – ředitelka Školní jídelny v Chlumci nad Cidlinou
A jak to bylo u vás? Budeme rádi, když se s námi podělíte o své zážitky a zkušenosti do diskuze pod článkem.
